Příběhy lásky a sexu na Topžena.cz

Vaše příběhy lásky:
Zastrč to břicho, aneb 9 měsíců pod psa

„Jsem těhotná,“řekla Nina Petrovi po příchodu do vypůjčeného moderně zařízeného bytu na pražském Žižkově. „To si děláš srandu,“ vyjel na ni, musíš na potrat, necháš si to vzít. Co si myslíš, mám před sebou nejmíň rok té proklaté vejšky. Měl jsem úplně jiné plány. Co moje vysněná motorka nebo dovolená v Egyptě, lezení po horách v kouzelném a divokém Rumunsku, co moje vytoužená KARIERA, vždyť víš, jak moc toužím stát se guvernérem České národní banky. To mi chceš zkazit život?“ Ani nestačila vnímat všechna ta jedovatá slova, která na ni dopadala. ,,A po mně nepoleze žádný parchant a nebude mi říkat TÁTO.“ Co se mohlo stát? To nebyl Petr, na kterém vždycky viděla jen to nejlepší a který ji dodával sebevědomí.

/vzpomínka č.1- 22.10.2001 - Ivča má 21. narozeniny a pozvala ji. Proč by nešla? Právě jí nevycházel vztah s Davidem a potřebovala nějaké rozptýlení. Vstupuje do obýváku kde sedí Ivany bráchové a ON. Jak je to dlouho, co se neviděli? Že by od základky, kdy spolu naposledy tancovali v tanečním kroužku? Byl to šok, ale moc krásnej, asi takovej, jako když po něčem tuze moc toužíte, ale už nevěříte, a ejhle náhle se to stane. Hned druhý den spolu jedou na squosh, neumí ho ani jeden z nic, ale to vůbec nevadí, hlavně že jsou spolu. /

„Prosím tě, Katko, přijeď ke mně,“ žadonila Nina na své sestře, která bydlela na opačném konci města.

/vzpomínka č. 2 - 17. 11. 2001 - moje narozeniny. Musím Petra představit rodičům. Přijíždí. Mamka neví, jak začít tak zkouší své školské manýry:“Vzpomínáš Petře ný, natý, itý,…..měla ho totiž v 8. třídě na jeho ne příliš oblíbenou chemii. Rodiče konstatují, že je to milý a slušný chlapec. Zvláště tátovi se zalíbil, a to už je co říct. Uspěli jsme, to mi spadl kámen ze srdce./

,,Tak co ségra, co se děje,“ vpadla Katka do dveří. “Jsem v jiném stavu a nedělám si srandu. Co mám dělat, když Petr TO nechce? Představ si, že mě žene na potrat,“ stěžuje si Nina.“Kde ho máš? To snad ne, to si zas všechno představuje jako Hurvínek válku nebo co?,“ vysílá rázná sestra. ,,To co mu řeknu si za klobouk určitě nedá.“ Petr se objevuje mezi dveřmi.“Tak co Petře, jak se to chováš k mé sestře, víš vůbec, co je potrat?“ Je na něm vidět, jak ji nenávidí. Ještě ta tu tak scházela, je tak přemoudřelá, na tu nemám, ta si nic nenechá líbit, je mi rovnocenný partner, a to JÁ nesnesu. ,,Jak já ji nemám rád“ , chtěl by zakřičet a uvolnit nahromaděné napětí toho divného dne.

Schoulená na židli pozoruje Nina ty dva rozčilené kohouty, jak rozhodují o osudu jejím i toho nenarozeného tvorečka.

/vzpomínka č.3 - Adventní trhy a naše vybírání vánočních dárků. Potkáváme moje rodiče, vedou se za ruce a potutelně se usmívají. Jsem tak šťastná./

Odpoledne jedeme s Káťou domů. Mamka se diví, co že jsme se tak najednou zjevily. Nastává rozhodující okamžik. Oznamuji jim vzniklou situaci. To se mi ale ulevilo, když tady neslyším žádné výčitky. Hlavně táta to přijal přímo královsky - to jsem ani nečekala. „No co, když to jinak nepůjde, bude to Bílek. Víš přece jak to v dnešní době vypadá s těhotenstvím, koukni, kolik se rodí dětiček ze zkumavky a je jich čím dál víc. Souhlasím, teď ještě zpracovat naštvaného Petra.

/vzpomínka č.4 - Jedeme s Petrem na naši první společnou dovolenou někam k Plzni. Už ani nevím, kdo přišel s nápadem, že si koupíme zásnubní prstýnky, jsou tak krásné a hlavně opravdové. Na Silvestra se zasnubujeme a jako novoroční dárek to sděluji překvapeným rodičům. Mamka je z toho vyvedená z míry, rozhodilo ji to tak, že hystericky brečí. Zdá se jí to rychlý, nerozumí tomu. No, neva hlavně že my, nebo já, jsme šťastni./

Následující dny žiji v nejistotě zda se Petr umoudří. Jsme jako na houpačce - jeden den mi vyčítá, že jsem mu zkazila život, druhý se mnou vůbec nekomunikuje, nechce to říci svým rodičům. Stydí se za vše, za mne, děťátko a nejspíš i za sebe, nevím. Po rozhovoru se svým otcem se má zachovat jako CHLAP, ale neustupovat ze svých vysněných a přesně nalinkovaných ideálů. Ve slabé chvilce by byl ochotný si mne i vzít, což po několika hodinách dementuje. Hrozně ho rozčiluje, že se věci nevyvíjí podle něj.

/vzpomínka č.5 - Mé budoucí povolání – učitelka - v dnešní době není to pravé ořechové. Petra také nenadchla vysoká kdesi v provinčním městě. Praha je Praha - nechám se snadno přesvědčit. Oba zkusíme ekonomku příští rok v hlavním městě. Kdyby to tak vyšlo, budeme stále spolu . A ono to vyšlo!/

Letošní jaro je krásné, teplé. Roztaje a umoudří se i můj MILÁČEK? Jedu za ním do vypůjčeného - pronajatého bytu. Dozvídám se, že přijde na kontrolu Petrova teta, které byt patří. To ještě nevím, že jsem po celou dobu byla zapíraná, že se o mně v Petrově pražské rodině nevědělo a musí to tak i zůstat. „Hele, viď že počkáš venku než teta vše zkontroluje, pak můžeš nahoru. Dojdeme si pak koupit něco dobrýho,“ uzemní ji Petr. Nevěřícně to přijímá a pomalu se loudá ke dveřím. Několika hodinovou nechtěnou procházku v dešti si po příjezdu za láskou nepředstavovala.

/vzpomínka č. 6 - Pojedeme k moři. Škola začne až v říjnu, tak proč se nevypravit do Chorvatska v zářijovém termínu na last minute a prodloužit si tak prázdniny a hlavně léto. Koupání je bezva, méně už ubytování a jídlo. Postihují mne žaludeční problémy neznámého původu a nejsem sama. Někteří spolucestující dokonce musí vyhledat lékařské ošetření. Ještě, že se blíží konec týdenního pobytu a hlavně, že byl se mnou můj Petr./

Tak rychle uvařit, napéct, aby se Petrovi zlepšila nálada. Kontrola z „vyšších míst“ nedopadla zrovna na výbornou. Úklid nepatří k Petrovým častým a oblíbeným činnostem, když mnohem zajímavější je surfovat po internetu. Pobyt v Praze nijak neubíhá, napjatá atmosféra by se dala krájet. Nechci jít na potrat, neposlouchám, tak se mnou raději nebude mluvit vůbec. „Jedu za sestrou, “říkám, když už se to zdá neúnosné. Ztropí hysterickou scénu, za kterou by se nemusela stydět ani klientka psychiatrické léčebny. „Zase ta Kačena, nechci ji vidět. Je ti milejší než já. Ne abys za ní šla, “ječí a křečovitě svírá záclonu u okna v obýváku. Je mi ho líto a zároveň trapně za vzniklou situaci. Zůstávám, přemýšlím, co dělat a jak se dál zachovat.

/vzpomínka č.7-Studujeme oba v Praze akorát každý na jiné fakultě. Stále jsme spolu dokonce nám vyšli vstříc i na ubytovačce, kde nám dali společnou kolej. Bez sebe nejsme ani po příjezdu k rodičům. Buď jsme u Hajnejch nebo u nás .Táta o nás mluví jako o mladejch. Máme svůj pokojík, svůj počítač, svého mopeda, moje auto je taky naše. Petrova maminka říká, že už od 3. třídy si mě Petr přál za ženu cha, cha, cha./

Ještě že mám tolik aktivit. Chodím do práce - brigáda není určitě k zahození a praxi budu po vejšce potřebovat jako sůl. Zároveň se blíží konec dalšího semestru a s ním další zkoušky. Třeba je Petr vynervovaný, že chce mít zase zkoušky za jedna. Co se týká školy je Petr velice ambiciozní a jinou známku než výborně si nedokáže představit a kdyby se náhodou nepovedlo a dostal za dva, zlost by si určitě vylil na mě. Ještě, že naši jsou celkem rozumní a říkají, že na známky se nikdo nikde neptá a že červený diplom ještě z nikoho nedělá správného a důvěryhodného člověka. Mamka do toho vidí nejlépe, vždyť je přímo u zdroje.

/vzpomínka č. 8 - Matematika a zkouška z ní je moje noční můra. Petr mi velmi pomáhá, ale zároveň mě často peskuje za něco, co hned nechápu. Připadám si vedle něj maličká až hloupá. On si to asi myslí také. Ale co, on zase neumí plést, vařit, péct. Zato to mi jde asi jako jemu máťa, ale zatímco já ho ocením a pochválím, to samé marně čekám od něho./

Návštěva gynekoložky mě uklidní. Dostávám první snímek NAŠEHO děťátka. “Chceš ho vidět?“ ptám se po týdnu Petra, když opět dostanu odvahu bavit se o tom, co by nás mělo zbližovat snad nejvíc ze všeho, ale není to tak, je to pro náš vztah velká rána. „Ne,“ zní stručná odpověď. Tak se alespoň o radost podělím s ostatními, myslím příbuznými a kamarádkami. U těch teď často hledám rozptýlení a milá slova.

/vzpomínka.9 - Je to zvláštní, ale Petr si oblíbil jízdu na kole. Fajn byly výlety s našimi na stezkách v Rakousku a tak si to zopakujeme o prázdninách na Šumavě. Pokazí nám to pouze Petrova indispozice nebo jak to nazvat, po návštěvě fitnescentra, kdy po přílišné zátěži jeho tělo nevydrželo a… jak jsem se o něj bála po jeho zkolabování v Klatovech./

Krve by se ve mně nedořezal po příjezdu z práce, kdy mi mamka tlumočila vzkaz mojí gynekoložky, abych podstoupila vyšetření plodové vody. ,,Proč zrovna JÁ, nemám už toho stresu dost? Kolik toho ještě můžu unést?“ Sestra mě uklidňuje, čerpám informace kde se dá, ale stejně jsem velmi nervozní. „Ty toho naděláš, já s tebou nikam nejdu, to bych nesnesl, co bych tam dělal, moc se pozoruješ“, to řekl CHLAP, který má být mojí oporou.

/vzpomínka č.10 - Další studijní rok z Prahy k nám domů a na neděli k Petrovi, pro někoho možná stereotyp, ale mě to vyhovovalo, Petr taky nic nenamítal. Hlavně že si mohl pracovat u našich na počítači, když u nich zatím žádný nebyl. Co mi si také stačili napovídat, bez sebe ani ránu.Telefon byl náš prostředník, když jsme nebyl jen chvilku spolu.Všichni mysleli že už to jiné nebude./

Na vyšetření v parném červenci jedu já, Katka, mamka. Nevím kdo má větší strach. Na podobná vyšetření doprovází ženu manžel nebo přítel. No co vydržím, třeba další nepříjemné vyšetření i já budu absolvovat s chlapem po boku, jak by to správně mělo být. Teď to dlouhé čekání na výsledek…

/vzpomínka č.11 - Dovolená ve Varnsdorfu byla moc pěkná. Bydlení v secesní vilce se starobylým nábytkem, výlety po Českém Švýcarsku, dokonce i jízda Petrovým oblíbeným dopravním prostředkem vlakem do Drážďan stála za to. Tenkrát si i Kačena coby zrovna začínající studentka medicíny, s Petrem dobře rozuměla. Jak oni se uměli navzájem popichovat, ale ne ve zlém, přátelsky./

Výsledky vyšetření dopadly dobře. Mohu se těšit na dovolenou v Itálii. Alespoň si trochu odpočinu, práce v parném létě mě velice vyčerpává. Jsem pořád unavená, to těhotenství je ale pěkná fuška. Letošní léto se také vybarvilo, nemohu se ani vykoupat. Petr se mnou nikam nejde, stydí se za mne. “Zastrč to břicho,“ říká. Ale kam? Co to je za chlapa, který ze ženou nesdílí nejkrásnější, ale zároveň nejtěžší období života? Vnucuje mi nesmyslné sporty - jízdu na kolečkových bruslích, lezení po skalách, nebe dlouhé vysedávání kdesi až ON se nabaží některých těchto činností.

/vzpomínka. č 12 - Nedostali jsme letos kolej. Budeme bydlet v podnájmu až na kraji města. Těch peněz, ale hlavně, že budeme spolu. Na svatbě Petra sestřenice sem měla pocit že náš vztah je jiný, ne už tak vroucí, ale jelikož chtěl opět bydlet se mnou v soukromí i za cenu vyšších výdajů, snad to bylo jen můj pocit./

Je z podivem, že Petrovi nevadí má cesta do Itálie bez něj. Chtěla jsem ho vyprovokovat k většímu zájmu o mě, ale kde nic tu nic. Ani kulatící bříško ho nezajímá, o děťátku se nechce vůbec bavit. Jakákoli zmínka je mu protivná. Doufám, že až přijedu bude vše jiné, lepší, DOUFÁM.


/vzpomínka č. 13 - Po zimním semestru jsem doufala, že kolej nás už nemine, ale shánění také nebyl žádný med, báby na ubytovačce byly zase jako vždycky nepříjemné, ale snaha byla nakonec korunována úspěchem a my začínáme nový semestr s novým pokojem. Dělá nám problém si zvyknout na maličký pokojík po půlročním pobytu ve větším bytu. Začínám si připadat jako služka. Stále mít navařeno, napečeno, vyžehleno, aby pán tvorstva mohl v klidu úspěšně studovat, ale že já studuju taky ho jaksi příliš nezajímalo. Vždyť vlastně dávno chtěl, abych už dál nestudovala, že na to prý nemám a velmi se divil že studium zvládám./

Itálie, slunná Itálie, kolik let jsem tady nebyla. Teplíčko, sluníčko, moře, italský způsob života, ta atmosféra mě dobíjí. Jak už jsem to potřebovala. S Petrem by to bylo možná také pěkné, co říkám pěkné, krásné, ale s tím dřívějším Petrem, ne dnešním, kterému už téměř nerozumím. Vybírám oblečení na děťátko. Vím, že to bude chlapeček, tak to mám snadné, buď do modra nebo do zelena, nebo snad bílá s tou nic nezkazím. Co dříve koupit. Je tu toho mraky a jedno oblečení hezčí než druhé. Ten týden mi opravdu pomohl. Jen mě trochu vyděsila zpráva z genetiky o jakémsi podivném chromozomu. Musím opět absolvovat nějaké vyšetření po příjezdu do Čech. Snad tentokrát Petra přemluvím k návštěvě zdravotního zařízení, které on tak nesnáší, vyhýbá se mu obloukem, lékařům nedůvěřuje a ani ho nezajímají - budoucí vysokoškolák.

/vzpomínka č. 14 - Přijel Marek Z Kremzu. Není mi jasné, proč Petr musí Marka všude doprovázet, tu na výstavu, jindy na prohlídku pamětihodností, pak zase po diskotékách, … ale vždy pouze oni dva beze mne. Začíná ve mne hlodat červík pochybností, jestli právě toto období nebylo to zlomové pro náš vztah. Jestli už to jaro Petr nehledal únik, cestičku, jak se ode mne odpoutat, toužil po jiných zážitcích, hledal snad cestu z NUDY, ze zevšednění, které však postihnou každý i ten nejnadějnější a nejkrásnější vztah. Často zůstávám v pokojíku dvakrát tři metry sama a je mi smutno. Těším se na návrat domů za svou rodinou a za mou kočkou. Po několika letech se mi totiž podařilo usmlouvat mamku, abychom si donesli domů čičínu, jak já říkám kočičkám. Hezké mourovaté koťátko si budu vychovávat jako domácího mazlíčka a bude to zároveň moje cvičebnice pro případnou péči o děťátko, po kterém občas zatoužím. Je jasné, že léta ubíhají a mnohé mé spolužačky již vozí mimčo. Říkám si, že i pro Petra to bude prubířský kámen, jestli obstojí v péči. Mourison se má čile k světu, miluje mne a já jeho. Petr se ke zvířátkům vždy choval odtažitě, jako by se jich štítil. Někde jsem slyšela, že jak se kdo chová ke zvířatům, tak se chová i k lidem…/

Další vyšetření, další čekání na výsledek, ale tentokrát alespoň ve dvou. Ani se mi nechce věřit, že to Petr zvládl, že by se blýskalo na lepší časy? Omyl, chvilkové zaváhání. Ani domluva s rodiči neproběhla tak, jak jsem si představovala, lépe řečeno, jak si všichni představovali. Petr a kariéra, Petr a velké město, Petr a byt, Petr a nenávist k mým rodičům, Petr a peskování mě, mám snad pokračovat…. Jak byl zase na koni, když mu sděluji, že odchylku na chromozomu přenáším já a ne on. I v tom chtěl soutěžit a snad i tady vyhrávat.

/vzpomínka č . 15 - Tak je to tady. Ta přehnaná péče o Marka je vstupenkou na výjezd na stáž do sousedního Rakouska, přímo do Vídně. A k tomu potřeba penízku, proto ty dlouhé přesčasy v IKEE třeba o sobotách, nedělích, kdy jsme mohli být spolu. Rozmlouvat mu tuto vidinu jaksi nemá cenu. Hlavně vypadnout. To mi to nemohl říci rovnou, že chce změnu, poznávat něco nového, že už to není jako dříve? Proč chodil kolem horké kaše, slaboch nebo zbabělec nebo oboje dohromady?!/

Střídavě se rozcházíme a scházíme. Většinou jezdím já za Petrem, protože ještě stále doufám v NÁŠ vztah. Všichni kolem i kamarádi říkají, že to nevidí dobře a hlavně se diví mně, že to dokážu snášet, to ponižování. Například přespávání na matraci v obýváku jako pejsek, PETR přece neuvolní SVOU postýlku, jen proto, že je jeho, nebo vyzývavý pozdní příchod na oběd k mým rodičům, kteří očekávají a doufají ve vstřícnost z jeho strany, nebo zapírání těhotenství před jeho spolupracovníky, stálé vynášení svých úspěchů a nezeptání se na mé problémy, naprostá neústupnost, neschopnost se domluvit, omluvit, vcítit se, citová oploštělost.

/vzpomínka č. 16 - Poslední naše společné prázdniny. Jedeme do Jeseníků, ale už to není ono. Vymetáme jednu hospodu za druhou, coby vzpomínku na jarní putování s kámošem Markem. Často se stávám terčem kritiky: ,,Co to máš zase na sobě, nemluv o tom, když tomu nerozumíš.“ Bývám zamlklá, bojím se cokoli říct, abych ho nenaštvala, nevím o čem mluvit aby pan CHOLERIK nevyletěl jako pouťový čertík. Nebo se mi to všechno jenom zdá?/

Umírá mi děda. Měla jsem ho ráda. Mrzelo mně, že ke konci už příliš nevěděl co se kolem něho děje. Sice jsem mu stačila říci, že budu mít chlapečka, mého chlapečka, ale nevím jestli to ještě chápal. Ležel dlouhých 6 let upoutaný na lůžko po mozkové mrtvici. Bylo mi ho často líto, ale pomoc mu nešlo. Byl ochrnutý na jednu stranu těla a po smrti své manželky, mé babičky ztratil veškerý smysl života. Snad já ho teď také neztratím po odpoutání se od Petra.

/vzpomínka č.17 - „Tak čus,“ loučil se Petr, „budeme si esemeskovat, volat každý den“. Sliby chyby ani ty příjezdy nebyly tak jak se původně plánovalo jedenkrát já do Vídně, jedenkrát on domů. Co se děje? Červík zase hlodá./

Mám 26 narozeniny. Na ohlášený den přijíždí příbuzní a Petr. Všechno vypadá jako dříve. Rodiče i Vlašimská teta nevycházejí z údivu. Zase jedna přetvářka, hra na hodného a pozorného partnera. Bojím se, že to bude trvat zase jenom krátce. Petr je jako na jehlách, stále sleduje hodinky. Všimla si toho jak teta tak mamka, ženská intuice zase zafungovala. Navíc se tetě nelíbí Petrovi oči, jakoby zakalené, bez života, zlé. Teta umí v lidech číst má na lidi odhad, čich. Petr si prohlíží, aby se neřeklo, dětské oblečky, vybavení pokojíku, ale vše bez zájmu, duchem nepřítomen. Jen jak štítivě odhodil dětské ponožtičky dárek od tety. V duchu opět slyším ta zraňující slova. „Přece po mě nebude lézt….“

/vzpomínka č. 18. - Jedu za Petrem do Vídně. Jen jedinkrát mě pozval. „To je divné, kde jsou všichni, ty tu žiješ sám?“ nestačím se divit po příjezdu na jeho kolej. Ta má fotka také nějak nezapadá do prachu na nočním stolku.A co to nechtěné setkání se spolužačkou, která mě vlastně neměla vidět? „Všichni odjeli na výlet do Budapešti“, zní jakoby nic Petrova odpověď. Připadala jsem si divně, jakoby mě neznal, nebo se ke mně neznal před náhodnými spolukolejníky. Na mé narozeniny také zapomněl, ano zapomněl. Dost mě ten Vídeňský víkend rozrušil./

„Přijeď k nám,“ volal Petr po týdnu co nanejvýše poslal esemesku, aby se neřeklo. No dobrá jedu i když přes bříško už špatně řídím. Petr u počítače, těhotná Petrova sestra se o ničem co se týče těhotenství bavit nechce, je jí to prý protivné, babička s maminkou už také náš pochroumaný vztah nechtějí řešit, připadám si tam jako páté kolo u vozu a to ještě musím vyslechnout, že prý mi dává všechny peníze. ,,Kde jsou?“, ptám se a že nakupuji na děťátko v jakémsi DISKONTU. To mě samotnou ani ve snu nenapadlo čeho se ještě od Petra dočkám. Proč to dělá? Co tím sleduje? Je mi trapně, cítíme se zase tak ponížená a nikdo se mě nezastane. Musím hned PRYČ!

/vzpomínka č. 19 - Z Vídně jsem se vrátila se smíšenými pocity a ještě navíc s pálením a výtokem s pochvy. Gynekoložka se divila, kdeže jsem k tomu přišla. Mě už je teď jasné KDE, ale před rokem v prosinci jsem ještě nevěděla. Vánoce jsme prožili spolu, ale dá se tomu ještě říci SPOLU spíš vedle sebe. Za krátkou dobu už Vídeňská dobrodružství skončí. Od února bychom už zase měli studovat spolu v hlavním městě./

Dohodli jsme se na jménu pro chlapečka, alespoň na něčem jsme se dohodli. Byla to ale dřina. Kočárek už raději vyberu sama. Mohla bych ho podle něj vozit nakonec v nejlevnějším modelu, ale to já pro své první děťátko rozhodně nechci. Bříško už mi velmi stěžuje pohyb. Jak ráda bych se někdy opřela o MUŽE. Petr ale na mne ani nepočká cestou z práce, nepomůže mi odnést těžké tašky při cestování do Prahy za zkouškami, jen jedinkrát mne doveze autem domů, ale způsob jízdy mi skutečně nahnal strach.

/vzpomínka č. 20 - 15.1. Esemeska, ROZCHOD, celou dobu pobytu ve Vídni jsem žil dvojí život. „už mě to nebaví, mám jinou, cizinku, co mě velmi obdivuje“, slyším poté při telefonickém hovoru, kdy pro slzy a beznaděj sotva vše, co na mne chrlí, nevnímám. „To je konec, rozumíš“, jsou jeho poslední slova. Rozumím, ale nechápu. Prý si dobře pokecá s francouzkou anglicky, ona jej opěvuje jak je krásný, jak se hezky obléká, přitom většinu obleků má stejně ode mne. Je mladší a on si vždy lépe rozuměl s mladšími. Druhý den je vše zase jinak. Asi zahryzalo svědomí. Omlouvá se. Já hloupá husa doufám že se mi vše jen zdálo. Další den dostanu další telefonickou sprchu tentokrát za asistence Kačky. Prý aby to nebylo tak bolestivé a někdo mi to pomohl vysvětlit. Mám před zkouškou a vůbec se nemohu soustředit a připravit. Rodina mě sice podrží, jsem na prášcích, ale stále se z toho nemohu vzpamatovat. Na zkoušku nejdu, vše se mi oddaluje./

Prý mi hrozí předčasný porod nebudu-li odpočívat a v klidu relaxovat. Copak to jde? Ještě nemám dořešenou pracovní smlouvu, končí další semestr a s ním zápočty a zkoušky. Potřebuji též dovybavit náš pokojíček. Při občasných telefonátech slyším jen samé výčitky.Už mi to přerůstá přes hlavu. Chci mít klid. Asi už Petrovi ohlásím pauzu. Zbaběle přede mnou utíká neznámo kam, když za ním přijíždím k Hajnem, abych to už konečně dořešila. Rozhovor mám pouze s babičkou, která je snad jediná z rodiny alespoň trochu na mojí straně.

/vzpomínka č. 21 - Po měsíci smutnění a snad i vyrovnání se se situací se Petr znenadání ozývá. Otec ho rychle vystrnadil z bytu. S matkou zatím nekomunikuje, prý na protest, že nehájila jeho NOVOU lásku, propůjčený byt je pro něj samotného velký a hlavně to nemůže finančně utáhnout. Peníze se rychle rozutíkaly, hlavně na pozornosti ve Vídni, nová brigáda v nedohlednu, podpora ze strany otce mizivá, tak co to zase zkusit s Ninou, tou naivkou HODNOU holkou, které jsem sice ublížil, ale ona určitě přileze jako pejsek a bude mě opečovávat, práci mi dohodí, finančně mě založí, byt mi sem tam uklidí a navaří, dobrá služka byla vždy. Rodina nevěří svým uším, když jim oznamuji: “Tak jsme zase spolu.“ „Bude-li na tebe zlý, odejdi“, říká mamka, když rychle pakuji věci, abych už byla s miláčkem zrádným PETŘÍČKEM/.

Přijíždí Ediny manžel, švagr Petra. Rozebíráme náš pochroumaný vztah. Více méně mi chce ale navrhnout abych už k Hajnem nejezdila, že to těhotnou Edinu unavuje a rozrušuje. Filip jako správný manžel ji opečovává a chce pro ni jen to nejlepší.A já najivně doufala, že mě tam chtějí a mají rádi.

/vzpomínka č. 22 - Ve vypůjčeném bytě musí být vše na svém místě. Zase se blíží kontrola. Jsem tu na zapřenou, z Petrovi rodiny o mě nikdo neví. Můj miláček nenašel dost odvahy, aby otci ani tetě kontrolorce řekl, jak to s námi právě je. Čekám ukryta v ložnici a trnu jestli prohlídka nepřijde i sem. Místní domovník tetu informoval, že si sem Petr vodí dámskou návštěvu, NEPLATIČE a že je s tím třeba něco udělat.Ještě, že stresující situace netrvá dlouho. Teta spolkla Petrovy lži. Máme zase na čas klid .Ani se mi nepochlubil, jak vše zařídil a já též nenaléhala. Hlavně, že jsme spolu. Jen to musím ještě vysvětlit té FRANCOUSCE. Petr nemá odvahu se tohoto úkolu zhostit sám. Nemá ani sílu říci jí nejezdi, nechoď k nám, vrátil jsem se k NINĚ. Tento týden je pěkně vysilující, ale co bych pro NAŠI lásku, nebo snad přesněji pro MOJI lásku, neudělala. Přivítáme Filipu s Petrem na letišti zavezeme ji k nám do bytu, navařím jim dobré jídlo, obsloužím je jako panstvo, anglicky vysvětlím Francouzce jak se věci mají. Petr po většinu času mlčí. Tak chce to ukončit on, my, nebo jen JÁ? Děvče nastalou situaci asi příliš dobře nechápe, chtělo by vysvětlení slyšet od Petra, ale ten slaboch to vše nepopulární nechává zase na mne. Ještě jedna společná noc ve třech, pak odvoz Filipy na letiště pouze já a ona. Poslední zamávání, doufám. Nerozhodný Petr čeká v bytě jak vše vyřídím za něj. Prý je rád, prý by to nezvládl. Mám mu věřit?/

Připravuji se na zkoušky. Musím dotáhnout zimní semestr. Petr se neozývá. Asi dodrží výhružky, že je to definitivní konec, že už o něm nic neuslyším a že jsem mu ukradla dítě. Už jsem asi velmi otupěla, že mne to nechává klidnou. Soustřeďuji se jen a jen na miminko. Dokoupím oblečení, věci do postýlky, na koupání, vyberu si ten nejkrásnější kočárek. V tom teď vidím smysl života! A Petr? Uvidíme. Stále už snad nevím po kolikáté mu dávám šanci.

/vzpomínka č.23 - Je a není to ono. Petr je někdy milý jako kdysi, ale stále jako by něco skrýval. Podaří se mi přečíst si esemesky od Filipy. Zjišťuji, že mi opět lhal, vztah neskončil, zase prý naše známá přiletí. Děvenka je nezdolná, nebo snad jí Petr stále dává naději i přes ujištění, že vše už vyřešil? Opět mi dává volnou ruku v rozhovoru s ní. Tentokrát nejede ani na uvítání na letiště. Vše je jen v mé kompetenci. Nevím má-li Filipa radost. Pro mne je to opět zkouška nervů, angličtiny a boje o PETRA. Budu po zásluze odměněna nebo sice vyhraji bitvu ale ne válku?.../

Po čtrnácti dnech klidu se Petr opět ozval. Rozchod po telefonu prý nebere, máme si to vyříkat pěkně z očí do očí. Sotva se valím, dobré by bylo vyřešit to v klidu domova, ale táhne mne do místní restaurace. Co nadělám, beru si sebou pro jistotu sestru. To nekonečné čekání na jeho příjezd. Káťa nabroušena na plné pecky. Chce to už rozlousknout jednou provždy za mne i za rodiče co se nervují za mne již celý rok. A opět nic. Slibuje, přesvědčuje, že se o NÁS postará, ale jen v bytě v Praze, do naší BARABIZNY prý nepůjde. Káťa to vzdává bez boje. Já, přes to co mi stále provádí ještě váhám. Nevím jestli to někdo chápe. Tak moc bych si přála aby děťátko mělo tátu, jen nevím jestli tento TÁTA nás chce, lépe řečeno co vlastně chce.

/vzpomínka č. 24 - „Taťka říkal, že by ta francouzka byla lepší“, uvítal mě Petr po příjezdu z domova za ním do Prahy. Vidíš to zase je rozpolcený, pořád mu ten zimní flirt nejde z hlavy a „hodný“ tatínek ještě přilévá olej do ohně. Co jsem mu kdy udělala a proč by ona měla být lepší? Kdyby tak nedal na svého otce. S matkou stále nekomunikuje, prý jako odplata, že v zimě byla při mne. Tak to nechápu, má náš vztah vůbec nějakou budoucnost?/

Přijela Petrova babička podívat se na místo, kde bude žít její pravnouček. Je hodná a rozumná ženská. Pěkně si popovídala i s mými rodiči. Co je to však platné. Zbývají poslední dny do porodu. Kdy to bude a hlavně jaké. Mám strach. Zase sama se sestrou a rodiči. Krátím si chvíle pletením, sem tam nějakou prací pro bývalého zaměstnavatele, a hlavně se uklidňuji skládáním puzzle. Prostudovala jsem spoustu odborné literatury, poptala se zasloužilých mamin, ale jaká bude skutečnost? Petr sliboval změnu, ale kde je ta změna? Od vánoc pouze esemesky, ani se nepřijel podívat o svátcích, ani mezi svátky, ani na Silvestra či Nový rok.Prý se dost „užijeme“ až spolu budeme bydlet. Co je to za logiku? Správný partner by měl být s budoucí maminou v těchto těžkých dnech ve dne v noci. Kdo to nezažil asi nepochopí jeho myšlenkové pochody.
Káťa zase složila jednu ze zkoušek a má pár dní volna.Měla bych už porodit, aby u toho mohla asistovat. Z neděle na pondělí mi nebylo dobře, k ránu začaly kontrakce, s tátou a Káťou jedeme ke gynekologovi a odtud rovnou do porodnice. Za jejich asistence přichází ve 14 hodin na svět můj CHLAPEČEK, jak jsem řekla v létě dědovi, když jsem mu ukazovala první ultrazvukové vyšetření. Měřil 48 cm a vážil 3,110kg. Tatínek teď už vlastně dědeček udělal několik prvních snímků na památku. Skutečný otec ale říkejme mu raději donor poloviční genetické informace si zatím se svou sestrou v mých nejtěžších chvílích nacpávali břicha kdesi v restauraci. Chlapeček se bude jmenovat Dominik Mario, aby si v budoucnu mohl vybrat, co se mu bude líbit. Petr posléze přijel kouknout se na mimino, ale před rodiči, kteří též k večeru přišli zbaběle prchnul. HRDINA! Druhý den se dokonce ukázal i Petrův otec a sestra. Posvětil Petrovi náš vztah nevztah. Matka ani druhá sestra se neukázaly. Po týdnu přijíždím domů s dědou a tetou malého cvrčka. Vůbec si nedovedu představit ten kolotoč kolem miminka. Samé kojení, převlékání pořád dokola. Ani nemám čas na sebe, ale to je jedno hlavně, že malý je v pohodě. Ještě, že je letos mírná zima a mohu vyrazit s kočárkem. Všichni mi blahopřejí známí i méně známí. Jen Petr mě večer opět uzemní telefonátem: „:Kdy k nám přijedeš? No to si snad dělá srandu. Sotva po porodu sedím a pojedu s čerstvým miminkem do cizího prostředí, ale PÁN se na mimčo ani nepřijede kouknout. Nechápu co si vlastně myslí? Během prvního týdnu vidí vlastně chlapečka asi třikrát, buď to nestíhá nebo je mu špatně, nebo se musí strašně učit, nebo ho už včera viděl nebo proč jezdit když Dominik stále jen spí. Samá milá překvapení. Doufala jsem, že až malého uvidí, že se v něm něco hne, zlomí, že se stane už konečně „očekávaným“ tatínkem, ale zase jsem se zmýlila. Z jeho strany přijela jen mladší sestra a chystá se k nám prababička. Edina s manželem dělají mrtvého brouka, ale to jsem očekávala. V malém vzniká konkurence. Jsem strašně unavená. Dominik dost zlobí, dlouho pije a špatně usíná. Ještě, že mi rodiče a sestra mají-li čas pomáhají.
Dny míjejí, stále ještě nestíhám. Zdá se, že celé dny nedělám nic jiného než kojení. Petr pouze jedinkrát přijel po pozvání otce - dědy vykoupat Dominika a to mi ještě vyčetl že se musel řídit mými instrukcemi a že mu všichni stáli za zády. Ale vždyť je to radost, kochat se pohledem na mrňouse, nikdo v tom nevidí špehování, “sledování“, to jen paranoidní člověk snad. Na prosbu mého otce přijela konečně i druhá babička, ale s Petrem a jen když naši nebyli doma.


/vzpomínka č. 25 - ne vlastně ZÁVĚR - Petr si domluvil rozhovor s otcem. Jsem zvědavá, zda se „ledy hnou“. Už jsem nějak otupělá, dětátko je teď na prvním místě a jak se situace s Petrem bude dále vyvíjet už jde jaksi mimo mne, hlavně, aby Dominik prospíval. Večer jedeme na kýženou návštěvu k Petrovi. Cestou přisedá i Petrova maminka jedoucí náhodou z práce. Dělá, že o žádné schůzce nic neví. Je s podivem, že babička se s námi nesmí setkat. Čekáme na PÁNA. Po notné chvíli přichází a tváří se, jako co tu všichni chcete? Rozhovor mezi MUŽI vlastně řídí pani Hajná. Stále vše omlouvá, zlehčuje, žádná načatá myšlenka není dovedena do konce. Hlavně, aby na synáčkovi nezůstalo nic špatného. K žádnému zdárnému konci nedojdeme. Petr trapné sezení ukončí větou: “Ukonči to mami,“ jako by nás vyhazoval. Je mi z toho špatně a rodičům taky, hlavně když zaperlý větou :“Nemám to tam rád - tam kde téměř 4 roky v pohodě žil a nezdálo se, že by nerad. Jediné pozitivum z návštěvy bylo, že po tátově narážce, že se o SYNA moc nezajímá, dojíždí nyní pravidelně alespoň na hodinové“ exkurze“ za Dominičkem.

I tak může konči jeden na samém začátku hezký VZTAH!!!

autorka Ženevie Wortnerová

Rubrika: Příběhy lásky a sexu
aktuální články ZDE

Vaše příběhy o lásce, vztazích, sexu:
Nová rubrika na www.topzena.cz pro ženy a dámy, i muže a pány